Jedna z prvních věcí, která mi připadala neznámá – dokonce exotická –, když jsem před několika lety jako vysokoškolák poprvé vkročil na evropský kontinent, byla situace s pitnou vodou.
"Plyn nebo bez plynu?" "Bubliny nebo žádné bubliny?" Byl bych požádán, když jsem seděl u jídla.
Na rozdíl od domova, kde výběr mezi neperlivou vodou z kohoutku a perlivou minerální vodou byl luxus vyhrazený pro kvalitnější restaurace, se zdálo, že ta druhá je standardem všude v Evropě. A tak jako obecně žíznivý člověk, který má rád, když je jeho voda při stolování studená, plochá a doprovázená spoustou kostek ledu (opravdová evropská rarita), si na hydrataci chvíli zvykal. Dokonce i nákup balené vody se ukázal být skličující, protože na pultech obchodů dominovaly odrůdy sycené oxidem uhličitým.
Ve většině měst se však veřejná pítka ukázala být vítaným útočištěm před šuměním. Z těchto fontán tryskala nudná, plochá voda z kohoutku – jak se mi to líbí.
Ale takhle se to většině Evropanů nelíbí.
A to je důvod, proč Paříž oznámila plány na instalaci vodních fontán, které vypouštějí studenou vodu ve všech 20 obvodech. Cíl? Udržet obyvatele milující bubliny – lidi, kteří by se jinak mohli vyhýbat veřejným napáječkám kvůli nedostatku sycení – ve všech kapsách města zdravě hydratovaní a zároveň snížit množství odpadu z plastových lahví.
